01. února 2008    Noční přesun Žoldáků aneb "Pochoduj nebo zemři".

KDE: Lázně Kynžvart - 48km okruh - Mariánské lázně    ÚČAST: za Legion Etrangére pouze moje maličkost

 

Na začátku této strastiplné noční cesty bylo pozvání Hanse Jahodáře na malý noční přesun, které jsem s radostí přijal. Přeci jen jsem o vánočních svátcích nějaké to kilo přibral a tohle  byla vítaná příležitost jak s tukovým jelitem zatočit ;-). Doma jsem si přichystal požadované vybavení a i když se mělo jít jen na lehko, volba padla na pohodlný 55l batoh z výstroje BW (francouzský „nepraktický“ model F1 protentokrát zůstane doma). Váha sbaleného batohu  včetně vody a pár zdánlivě nepotřebných věcí (lano, benzínový ohřívač, termoska + kompletní sada náhradního oblečení) se pohybovala kolem 8kg, což na  slibovaný 20-30km pochod byla optimální a snesitelná zátěž.  

Sraz byl stanoven v 17:30 na Plzeňském hlavním vlakovém nádraží. Zde se sešlo 7 statečných žoldáků ( Hans, West, Hajmi, Lof, Mates, Tati, Milan) a dva hosté … legionář „Legi“ a amík „Radek“.  S úsměvem jsem shledal že nejmladší člen výpravy Mates je oděn do tenoučkých pouštních maskáčů a na nohou má obutí typu „jungle“.  TaTi zabodoval s naprosto největší zátěží, jeho batoh jsem odhadl na cca 13-14 kg.  A samozřejmě nezklamal Radek, který v ruce třímal kelímek s pivem. Pomalu jsme se přesunuli na perón a v 18 hod. do rychlíku … cílová stanice „Lázně Kynžvart“. Zabydleli jsme dvě kupé, bohužel v každém bylo několik civilních osob, Žoldáci vyfasovali jen jednu milou postarší babičku. Ale já (LEGi), Radek a Loff … jsme měli zpříjemnit cestu dvěma vysokoškolačkám a podivnému nemluvnému muži. Když jsem se ve dveřích zastavil, smekl baret a chtěl slušně pozdravit, drcnul do mne ze zadu Radek a do kupé vyšplíchl polovinu obsahu svého pivního kelímku. Snažil jsem se zachránit situaci, omluvil se a papírovým kapesníčkem začal šmudlat politou podlahu. Kluci si rychle sundali batohy a uložili je bezpečně nad sedačky. Bohužel, Lofíkovo čutora značky Miltec netěsnila jak má, a na nemluvného pána začal pomalu kapat sladký čaj.  Snažili jsme se zachránit situaci a Radek vyndal svojí placatku (alkoholovou rezervu) kterou nechal kolovat po kupé, což civilní osazenstvo dorazilo nadobro.

19:40 … cílová stanice „Lázně Kynžvart“, vystoupili jsme do naprosté tmy, lezavého chladu a nepříjemného mrholení.  Zde jsme vybalili zbraně, upravili výstroj, někteří natáhli „ponča“ … my s Radkem jen těsněji utáhli goretexové bundy … a vyrazili.  Naší skupinku vedl Hans Jahodář – směr „Vysoké sedlo“ … prý po žluté turistické značce, kterou jsem ovšem nikde neviděl. Zachvíli se k Jahodovi přidal West a společně nás zavedli na začátek lesní pěšiny směřující někam do hloubi černočerného lesa. Nutno podotknout, že toho času byl měsíc velikosti piďi srpečku a zataženo … tudíž opravdu nebylo vidět na krok a sledovat lesní pěšinky, případně turistické značení, znamenalo velké úsilí i pro ostříleného stopaře Westa.

Začali jsme stoupat a s přibývající nadmořskou výškou se objevil sníh. Náš pomalu postupující zástup devíti mužů se roztáhl na 100m, dobrovolně jsem se rozhodl uzavírat  peloton a odchytávat opozdilce. Přesně tak, jak je psáno v našem legionářském kodexu ... "Nikdy neopustíš své mrtvé ani zraněné". Společnost mne po chvíli dělal Matýsek, kterému jsem byl oporou nejen vlídným a povzbuzujícím slovem, ale hlavně mojí železnou zásobou hroznového cukru. Rozsvítil jsem chemické světlo a připevnil ho Matesovi na výstroj, to jen pro případ, pokud by tento nejmladší člen žoldáků někam zahučel, vždy o něm takto budu mít lepší přehled. Ze začátku nás vedl jen Hans s Westem, ale časem (když jsme se ocitli mimo operační prostor a mapu) bylo nutno změnit taktiku a vyslat dopředu pátrače kteří hledali turistické značky, rozcestníky a další orientační body, které následně „štáb“ vyhodnocoval. Nutno podotknout, že tempo bylo opravdu svižné a kolem půlnoci jsme dorazili na kótu „Bývalá myslivna Dolní Lazy“.  Zde byl založen „výškový tábor“ a nařízen odpočinek. Člověk by nevěřil, jak rychle dokáže zpocený člověk prostydnout. Zima byla opravdu pěkná, odhaduji kolem -2°C, umocněná vytrvalým větrem. Na některých jedincích se začínala projevovat únava, někoho trápily mokré či jinak zrasované nohy, někomu došly baterie ve svítilně … prostě začínala se rýsovat zajímavá situace.  A do toho nám Hans s úsměvem řekl, že do cíle „Mariánské lázně“ je to již jen nějakých blbých 18km.

Ostřílený turista jistě vytuší že zpáteční cesta nebyla jednoduchá. Prvních 20km jsme dali rychle ( po kvalitní - většinou asfaltové cestě), s elánem, svěží a odhodlaní něco si dokázat. Jenže zpáteční kilometry jsou vždycky delší :-D.  Sestup po modré – směr „Mariánky“ připomínal kličkování v minovém poli. Asfaltka se proměnila ve svážnou lesní cestu, na které čerstvě padlý sníh dokonale maskoval hluboké louže schované pod tenoučkým ledovým škraloupem. Probořit se tak do bahnité louže až do půli lýtek … bylo dílem okamžiku a asi každému z nás se to alespoň 3x podařilo. Zvukovou kulisu každou chvíli doplnilo zvláštní zašustění, poté žuchnutí a nakonec heknutí … „To nic, to zas jen uklouzl Mates“ – pronesl kdosi ze tmy.  Bohužel, cca 5km sestup po zledovatělé cestě se nelíbil kolenům našich nejstarších. Radek - po operaci menisku a Legi - taktéž s kolenem na šrot začali za skupinou zaostávat. Kdo se s tímto handicapem již někdy setkal, ví o čem píšu, ostatní nepochopí.

Naštěstí se nešlo jen z kopce, prošli jsme vesnicí „Prameny“ a lesní zkratka nás do „Maránek“ vedla přes malé pohoříčko. Nikdo ovšem nezaregistroval, že ta zkratka, je jakási naučná stezka přes místní rašeliniště a léčivá vřídla.  Široká svážná cesta se změnila na lesní pěšinku plnou mostíků z kulatiny (které tam dost chybělo), přes cestu bylo spousta padlých stromů a kolem mokřady poprášené sněhem.  Tohle už byl opravdový adrenalin, bolest v pravém kolenu, dodělávající baterie v mé svítilně, hnusná vánice.  V této černé chvilce jsem pochopil pravý význam jednoho z legionářských hesel: „Pochoduj, nebo zemři“.

Naše putování mělo skončit v Mariánských lázních, kam jsme kolem 7 hod. ranní skutečně dorazili. Devět k smrti znavených a vyčerpaných střelců stojí na kraji lázeňské kolonády, kde z hrůzou zjišťujeme že na vlakové nádraží je to ještě cca 3 km. – vzdálenost jindy směšná se v této chvíli jeví jako nutné zlo. Prostě tohle bude ta poslední třešnička na pomyslném dortu našeho pochodu. I přes to, že jsme na kraji Mariánek svoje zbraně poctivě zabalili a schovaly, náš přesun po lázeňské kolonádě nezůstává lhostejný místnímu osazenstvu a zvědavé pohledy nás doprovází na každém kroku. Ale, když se jednoho vyfešákovaného pána ptám na zkratku na nádraží, jen rozpačitě pokrčí rameny a odpoví: „Já něpanimáju, já turist“ … skoro to vypadá že nás Hans zavedl zkratkou až o Ruska.  Jen tak mimochodem, na poslední 3km přesun nejlépe vyzrál Radek. Zde je vidět smýšlení pravého Američana. Nejprve zběžně pohlédl na místní zastávku, poté jízdní řád a už si to špacíroval k trafice pro cigára a lístek na  MHD. Ten hajzlík si dal normálně v pohodě cigárko a potom nám již jen stihnul zamávat z okénka trolejbusu !!!

Na nádraží jsme se již jen došourali, popadali na lavičky a spásně očekávali příjezd vlaku. Představa vytopeného kupé a cca 1,5 hod. spánku v drncajícím vlaku byla lákavá. Ale potvrdilo se pořekadlo, že: „Když je špatně, může být vždy ještě i hůř“ … a tak nám České dráhy předvedli ve Stříbře parádní výluku.  … Plzeň jsem spatřil něco málo po 10 hod. dopolední.

DOSLOV :

Nevím kolik km jsme přesně zdolali, podle mapy se nabízí nějakých 39 … podle Hanse to prý s každým „zakufrováním“ narostlo tak na 45/47km. Vzdálenost ale není důležitá. Všem zúčastněným patří velký „metál“ za to, že tuhle (maličko předimenzovanou) akci ustáli a Mates by se měl nechat pozlatit, protože na 14-ti letého kluka se špatnou výstrojí a vybavením, byl tohle vskutku heroický výkon.  Pro mne osobně bylo milým poznáním že i se zablokovaným kolenem se dá ještě 10km ujít a že Francouzi tu Goretexovou bundu udělali fakt dobře (což je asi prvně kdy něco takového o jejich výstroji mohu říci.)

* Zde možno shlédnout kompletní popis akce, osmi stránkový report Hanse Jahodáře ... super čtení, psáno ve stylu Járy Cimermanna *   

 13. března 2008 – LEGi

nádraží Kynžvart - amík Radek

Matýsek s Milanem

Tymákovská část, Lofík a Hajmi

Hans Jahodář

já ... LEGi

déšť se změnil v sníh

kdo má co na sebe, balí se !!!

vysmátý a v pohodě - West

Milan a Tati ... doplňují energii

Hajmík a Taťuldou

Radek v goretexu

zastávka "Dolní Lazy"

Tati - svačinka

Hans - pýchavka, pudrování nohou !

Docela hotový Mates

Únava byla patrná již na všech

LEGi v goretexu :-D

konečně na nádraží v Mariánkách. Tati a LEGi

Milan, Mates, Lof ... brzy budem doma v teple !